V jednom období, kdy jsem chodila do práce, mi Lukáš (partner) říkal, že Theo přes den plakal, že máma je v práci a on ji potřebuje doma.
Jeden den si pak večer hrál s tmou a mimochodem řekl, že „ve tmě by mě hledal a našel, leda že bych byla v práci, takže by mě nenašel“.
Spojila jsem si to a ptám se, Theo, ty mně chceš najít?
–Jo. A chceš abych přišla z práce? –Jo.
Aha… Mám na tebe zazvonit a ty otevřeš a tam budu? –Jooooooo!!
Takže jsem šla za dveře a hráli jsme hru na shledání. Syn si mě pokaždé po uvítání odvedl k Legu a pak řekl „Bež zase zvonit.“ Asi desetkrát jsem zvonila, přicházela a uvítali jsme se.
Ä pak už se to vytěžilo a šli jsme jsme se koukat, že sněží. Dneska hru zase vytáhl – mami, běž přijít z práce.
Tak mne napadlo vám to do této podrobnosti napsat. Že se dá dětí přímo vyptávat, co by chtěly, jak by to chtěly, nechat si potvrdit scénář.
K čemu jsou tyhlety shledávací hry?
Děcka si tím sytí tíhu separace – máma nebyla A UŽ JE! Máma není, A UŽ JE.
Je super, že to v nich takto funguje.