Léčivé hraní pro ty, kdo mají málo času „to studovat“

Dobrá zpráva: Připravujeme Léčivé hraní po kapkách. Za ty roky, co Léčivé hraní vysvětluji, jsem nashromáždila hodně dotazů z praxe: jaké konkrétní hry zkoušet nabídnout, jak si poradit s různými herními situacemi (např. dítě chce mocenskou hru, ale vy na to právě teď nemáte čas). Co dělat, čeho se vyvarovat.

Rozhodla jsem se udělat takové „Často pokládané otazky“ formou krátkých, pár minutových videjí. Otázka – odpověď.

Slibuji si od toho, že by to bylo užitečné pro rodiče, kteří nemají čas koukat na dlouhý videoseminář, nebo číst dlouhé texty.

Že si můžou nastavit vlastní rychlost postupu. Třeba si říct „každou středu a sobotu se kouknu na pětiminutové video“. A pak pár dnů uvažovat o tom, co tam bylo řečeno. Náš mozek funguje tak, že když se pravidelně vracíme k nějakému tématu, vyhodnotí to tak, že téma je důležité. Lépe si to zapamatuje a obrací k tomu pozornost. Dá se tedy čekat, že „Léčivé hraní po kapkách“ u vás způsobí, že častěji si vzpomenete, že chcete s dítětem hrát nějakou léčivou hru, nebo s ním přímo jít na herní rande, nebo prostě jen nějakou situaci obrátit do smíchu a „blbnutí“.

Mám hodně reakcí ve smyslu „Seminář byl skvělý, ale pak jsem na to zase úplně zapomněla, jako typicky na většinu seminářů“. Tak nové „videoodpovědi“ by mohly pomáhat i lidem, kteří už vědí, oč s Léčivým hraním jde.

Pokud vás to zajímá víc, můžete se podívat, jaké otázky zatím plánuji do Léčivé hraní po kapkách zpracovat: Léčivé hraní po kapkách – obsah.

Aletha Solter: Proč děti pláčou kvůli nepodstatným věcem

V roce 2015 jsme společně s různými matkami překládaly zajímavý text od Alethy Solter o pláči, kousek z něj je níže.

Mezitím v češtině vyšla celá její kniha (Slzy raného věku).

Proč se děti vztekají a pláčou kvůli nepodstatným věcem?

Délka a intenzita pláče a vzteku se často zdá neadekvátní vzhledem k situaci, která pláč vyvolala. Holčička pláče půl hodiny, protože nemůže najít obrázek, který namalovala. Nebo dítě pláče, protože jste mu k snídani naservírovali nesprávné cereálie. Tyto příklady nejsou spojené s žádným extrémním či ubližujícím jednáním ze strany dospělých, přesto děti stále pláčí, jako by jim šlo o život.

Pokračovat ve čtení „Aletha Solter: Proč děti pláčou kvůli nepodstatným věcem“

TŘI OBYČEJNÉ MOCENSKÉ HRY

1. Seděla jsem na návštěvě v domě s dětmi na schodech, když tu cítím, že mě ze zadu něco (někdo) ťuklo do hlavy. Rozhlédla jsem se: Uf, co to bylo? a hrála jsem zmatenost: Vždyť tu nikdo není, vůbec nechápu co mě to ťuklo??

Zabralo to okamžitě. Vája (5) se začal smát a hned mě ťukl znovu. Moje reakce byla dramatičtější – co co to? Co se to děje?? Vája se smál víc a hned „nenápadně“ ťukl znovu. „No toto??“ chytla jsem se rukama za hlavu. To už se přidal i Fója (3). Ťukali a dloubali, já jsem se jako by vztekala, kluci se řezali smíchy, hráli jsme to pár minut a pak si šli po svém. To je všechno. Ta nejjednodušší mocenská hra. Jejich maminka na to řekla „Ach jo, toto bych chtěla víc umět! Já často spíš prudím.“ Pokračovat ve čtení „TŘI OBYČEJNÉ MOCENSKÉ HRY“

MAMI, JSEM DÁREK! (Upřímná vděčnost)

Začalo to tak, že v návalu vánoc jsem synovi řekla „Můj nejhezčí dáreček jsi ty„. Dotklo se ho to zřejmě nějak, protože za chvíli přišel: Mami, řekni že jsem dárek! A tak jsme pár dní hráli tuto hru. Dáreček se rozhodl, kde bude uložený, já jsem ho překryla látkou a mluvila o tom, že, hele, tady je nějaká krabice, co je asi v ní?? No toto, je to náš Theo!!! To je krása, super dárek!

Vypozorovala jsem, že největší nadšení, smích a radost vzbudily ty případy, kdy jsem si opravdu dala na čas.

Pokračovat ve čtení „MAMI, JSEM DÁREK! (Upřímná vděčnost)“

Stůl PRO DVA (jak být pospolu s introvertním předškolákem)

Dotaz: Mirko já su extrovertní matka. Pochopila jsem tě a chci chodit s jednotlivýma dětma na rande. Ano. Jenomže. Já to NEMůŽU VYDRŽET. Je to NUDA. To, jak si moje předškolní dítě hraje, já už znám, v jeho hře se nestane nic novýho. Sleduju sebe, jak vymýšlím co na rande dělat, aby to bylo zábavné pro mě!  a dělám z toho zase matkou řízenou aktivitu. Někdy to dopadne asi fajn, ale cítím, že to asi není ten prostor, kde by se dítě cítilo nejlíp, kde by se mohlo postupně otevřít a tak dále. Máš pro mě nejakou radu?

Pokračovat ve čtení „Stůl PRO DVA (jak být pospolu s introvertním předškolákem)“