Dnes miniinfo na téma neuroplasticita. Věříme, že navyklé způsoby chování, automatické reakce, lze záměrným úsilím měnit. Když dítěti stále dokola modeluji něco, časem se dítě chytne. Když sama se seriózně snažím změnit něco sama u sebe, postupně je to snadnější.
Ale jak dlouho je to potřeba opakovat?
… Měsíc? Dva měsíce???
Když se na semináři o Léčivém hraní bavíme o rozhodnutí chodit s dítětem pravidelně na herní rande, přirovnávám to zpravidla k rozhodnutí chodit pravidelně do fitka.
Poprvé to rande či fitko může být skvělá zábava, tím jak je to něco nového a slibného. Po pár opakování se ale už tato myšlenka obnosí, člověku se nechce.
Máme plno výmluv, proč to nejde.
Je to ale opravdu jako s tím fitkem: klíč je v té dlouhodobosti, pravidelnosti. Po dvou návštěvách fitka vůbec nemá smysl si měřit centimetry v pase :), chápete jak to myslím?
Co se vlastně skrz ta rande může začít v dítěti měnit, pokud to zažívá opakovaně
– máma mi rozumí
– mámu baví, jaký jsem člověk
– máma má dost času si se mnou povídat
– máma je bezpečný přístav, ve kterém se dá v klidu plakat/zuřit
– u mámy se mi daří vyznat se ve svých pocitech
– mámě můžu v klidu říct, co mě trápí
Obecně se dá říct, že ze spousty her naše děti přirozeně vyrostou (nebudeme si s nimi donekonečna hrát třeba „na honěnou“), ale ten princip rande – udělat si čas určený jen k vnímání jednoho dítěte a bytí mu úplně k dispozici – to v rodinách, kde se to chytne a zavede, zůstává často na vždy. Je to skvělá věc i pro školáky, i pro puberťáky. Představte si, že byste celé mládí měli třeba každé úterý matku k dispozici pro váš pravidelný pokec třeba v cukrárně. Vyvíjel by se váš život v něčem třeba nějak jinak?
Pro jistotu ale zdůrazním: podstata rande s malinkým dítětem není jít někam ven (v tomhle ta analogie úplně nefunguje), častější je domácí rande, normální hraní spolu, ale s tím, že máma nemá žádný jiný cíl („promyslet nákup“, „vycídit linku“), než fakt vnímat svoje dítě, radovat se z něj a být parťák v dítětem režírovaných hrách.
A teď tedy k tomu, jak dlouho je potřeba vydržet.
Našla jsem dvě informace.
1. Po 10 týdnech tréningu -něčeho- už jsou v mozku patrné změny. Viz obrázek. Čili když začnete chodit na domácí rande, tak asi tak za dva měsíce už si dítko do své psychiky pevněji zapíše „máma je tu pro mě“ a může z toho dál operovat.
2. Návyk se tvoří 21-30 dní. Tady je myšleno každodenní určité chování, jak dlouho to musíte denně opakovat, aby vám to už začalo přicházet snadněji?
Asi tak ten měsíc. Takže pokud máte předvánoční předsezvetí něco změnit (chodit dřív spát, zuřit spíš do zdi než na lidi, dát pozor aby bylo dost času na odchod z domu, večer si s dětmi říct co se nám dnes líbilo a co by se nám líbilo zítra, když dítě něco říká, tak spíš mu naslouchat než ho hned „řešit“, posílat chlapovi denně obdivnou smsku, …), cokoliv na čem chcete pracovat.
Tak bohužel nestačí náš styl 1. Osloví mě nějaký článek jak něco dělat lépe 2. Zkouším to týden 3. Pak na to zapomenu, stejně se nic neděje 4. Kašlu na to 🙂
Je to potřeba upravit na: já se potřebuju během intenzivní měsíční snahy dostat do rytmu, že „toto je normální“, aby se mi to upevnilo a zase hned nezmizelo. Výsledky na dětech či jiných lidech vyhodnotím za těch 10 týdnů.
Je to prostě jako chodit do fitka.
Zdraví (chaotická, nedisciplinovaná, zmatená a cholerická) Mirka Misáková