Padl nový rekord: synovu hru „Tento dům je opuštěný — ne, není opuštěný! Žije v něm roztomilý skřítek Theo! To je ale radostné překvapení!!“ jsme opakovali snad 40x.
Čím to bylo?
Zřejmě to trefilo hřebíček na hlavičku. Další den totiž Theo začal hru: Mami, pojďme hrát, že já vlastním tento dům, a ty ne. Ty sem přijdeš. Postupně se mu to rozvinulo
– provázení matky po místnostech, náležité obdivování místností
– vyprávění jak celý dům postavil on sám (trvalo to mami 4 hodiny!!)
– zvaní k přespání a společnému životu
– zdůrazňování momentu, kdy si já myslím, že dům je prázdný, ale on není prázdný – moje překvapení
A tento bod asi v psychice vybudil neco důležitého, protože postupně se hra zjednodušila na mnoho opakování přesně tohoto: máma je smutná že dům je prázdný. Najednou si ale všimne, že na balkoně někdo je – skřítek! Máma má radost. SKřítek je přátelský.
Nakonec hra trvala jen pár vteřin: „Nikdo tu není – ale ne, je tu! – Smích a radost.“ – shledávací hra jak z učebnice od Alethy Solter 
– a okamžitý požadavek na opakování.
Protože se synem všelijaké tyto hry hrajeme už 4 roky, umí v tom chodit: cítí jaká část ho zrovna nejvíc oslovuje, a velí „Pojďme znovu!!“, tak jak jeho duše potřebuje.
Je to únavné? Když rozumím tomu, co se děje a proč, ani ne. Navíc se s ním dá pěkně domluvit: Theo, já už si tu posedím na křesle a budu dělat JAKO BYCH zrovna vešla do domu a našla tě – oukej mami. (Jde mu o tu mou dramatizaci – emoce, radostnost. To tam být musí.)
K čemu to je? Já věřím, že dítě si takhle nějak vevnitř v sobě vyrovnává rovnováhu, sytí psychiku. Že když jeho v jeho bytosti stále se objevuje touha po hře na Shledání se skřítkem, ví jeho duše co dělá a proč.
Každopádně na zjevné úrovni jsem byla s výsledkem ohromně spokojená: dítě po týdnu vůbec nechtělo jet zpátky do Brna a nyní debatuje, kdy už bychom do lesního domu mohli jet znovu. Což je pro něj naprosto nezvyklé. Spokojené dítě ochotné více spolupracovat na lesních potřebách rodičů – paráda.
A závěrečná poznámka: Zjistila jsem, že ten pocit „jé, hele, krásný syn“ je podobný jako „jé, hele, jedlá houba!“ Ta radost z nalezení – určitě to znáte, to naše autentické nadšení ze spatření babky. Dítě je nesrovnatelně větší poklad v našich životech než houbový úlovek. Jen se na to ve všedním shonu někdy zapomínáme naladit. Tak vám přeju hodně momentů Radostného připomenutí – máme krásný děcka.
Zdraví Mirka
Rozumím terapeutickému hraní, které zvládne každá máma. Přineslo k nám domů větší harmonii, omezilo smutky a vzteky, život s dětmi je pro mě teď mnohem lehčí.
A to bych přála každému. Protože mateřství je náročná záležitost! Ráda vás do léčivého hraní uvedu, abyste i Vy mohla zažívat méně bezmoci a více pohody.
Více o našem příběhu máme zde: Dopis mámě malého člověka.