Nemám ráda automatizované projevy citů, např. Mám-tě-rádovat, milovat, pusinkovat při každé příležitosti, na půl ucha a pusy. Jsem v tomto trochu zaseklá. Než jsem byla schopná svému skvělému muži začít říkat, že ho miluji, trvalo mi to asi deset let.
A nedávno jsem byla na semináři o výchově (celkově byl jinak k ničemu), kde paní tvrdila, že pevnou vazbu (attachment) děti získají tím, že jim matka denně opakuje, že je má ráda. Trochu jsem se s ní pohádala (attachment funguje fakt složitěji). Ale pak mě napadlo: když tě takové sdělení Mirko tak popudilo, určitě je v tom něco o tobě: říkáš dítěti, že ho máš ráda? No neříkáš. A jseš si jistá, že to ví, že to fakt nepotřebuje slyšet takto slovně? 🙂
Následně jsem shodou okolností padla na recenzi knížky Mám tě ráda z webu, na jehož rady už jsme několik úspěšných knih koupili… tak jsem to koupila.. a zde je moje zkušenost: dítě to nějakou dobu chtělo číst furt dokola. Hlavně stránku „ale nepřestávám tě mít ráda, i když zrovna radost nemám“ 🙂
Takže myslím, že pro nás méně citově vybavenější 🙂 to smysl má. Kamarádky, kterým jsem knihu půjčila, taky hlásí že ok. Čili třeba někomu může nějak prospět… mě to posunulo. Vývoji zdar.
P.S. Mezitím vyšly další dva díly: o novém miminku v rodině a Co mi řekl táta. Omrkněte též.
Rozumím terapeutickému hraní, které zvládne každá máma. Přineslo k nám domů větší harmonii, omezilo smutky a vzteky, život s dětmi je pro mě teď mnohem lehčí.
A to bych přála každému. Protože mateřství je náročná záležitost! Ráda vás do léčivého hraní uvedu, abyste i Vy mohla zažívat méně bezmoci a více pohody.
Více o našem příběhu máme zde: Dopis mámě malého člověka.