Proč děti po obrazovkách zuří a co s tím?

Situace:
odpadla jste s virózou a děti tráví více času koukáním na pohádky, na YouTube videa.

Kdykoliv je z toho potřebujete vytrhnout, zavolat k jídlu, vyvenčit psa..

Samo peklo sa otvorí! 🙂

Děti vřískají, jsou nekooperativní až agresivní.

Váš závěr: OBRAZOVKY JSOU ZLO!!! Odteď jen LEGO a zvířátka. Následují boje s dětmi na život a na smrt. 🙂 Co s tím?

Je to tak.

Hodně malých dětí potřebuje hodně hýbat svým tělem.

Pokud se silně soustředí na něco, co je úplně vcucne (dnešní animáky), mají tendenci v těle “ztuhnout”. Městná se v nich energie.

Když se pak vynoří, energie má tendenci “vybuchnout”. Zejména když je to náraz (máma přišla a vypla telku). Energie nemá kam jít a jde proti matce.

Co s tím?

1. Podporujte děti v tom, aby když koukají, mohly se u toho hýbat – lézt po sedačce, balancovat na židli, válet se na balónu … některé děti toto cítí intuitivně a dělají to samy od sebe i proti zákazům. (Sdílení: do kina chodíme do poslední řady, kde syn může šplhat po sedačce, sedat si na ni když je sklopená, nebo stát atd.)

Nejnáročnější na toto se mi zdá sedět někde skrčeně bez pohybu a koukat na malinký mobil, od kterého se ani nedá na metr pohnout, protože by nebylo nic vidět.

2. Vytvořte si “přetlakovou komoru” – rutinu, co se dělá, když dítě opouští obrazovkový tranz: chce to dynamicky hýbat tělem, vybuchnout tu energii řízeně.

– pusťte oblíbenou rychlou písničku,

  • nechte dítě skákat na indoor trampolínce (super),
  • nebo se válet po matraci,
  • do něčeho bušit…
  • perte se s ním (hravě) na koberci.
  • Dělejte to s nimi.

Zkuste vymyslet něco, co se u vás dá dělat a postupně experimentujte, aby to bylo funkční pro dítě i pro vás. Ano, vůbec nemáte náladu na kraviny, ale pětiminutová kontaktní hra na medvědici a mláďata může ušetřit hodinový konflikt (který byste stejně musela “uklízet” vy).

Je to jako se “vyčurat”, dostat ze sebe ty naměstnané přebytky energie.

Co je cíl:

Dítě bude žít ve světě se zhruba nekonečným množstvím obrazovek.

Snažíte se ho do života vybavit tak, aby

  • i v tranzu vnímalo -nějak- svoje tělo, neodpojovalo se úplně (spousta lidí dnes už například pracuje u PC ve stoje)
  • všimlo si, že už má dost
  • mělo strategie, jak to kompenzovat, považovalo to za normální součást hygieny.

Starší dítě už to bere jako součást života: teď budu dvě hodiny hrát videohru, takže abych stihl odchod na kroužek, musím skončit o 15 minut dřív, abych si stihl oběhnout blok a hodil se trochu do rovnováhy. Protože ví, že to tak fakt je. To je váš cíl.

Co se stane, když prostě “zakážete obrazovky”

  • krátkodobě to možná ustojíte (záleží na povaze dítka, na mocenské dynamice u vás, ..)
  • ale v pubertě se stejně odpojí a pojede si to po svém
  • je risk, že v tom věku už vaše chytré rady o skákání na trampolíně bude totál ignorovat (je jeho vývojová potřeba se vymezovat proti rodičům)
  • takže je super, když má z dětství spoustu zkušeností, jak toto funguje. Jak je v tenzi z přebytku energie, jak to jde často do vzteku, jak se s tím dá ale zacházet.

Uvažujete o tom podobně?

Máte tyto zkušenosti?

Co děláte, co se osvědčilo, co se neosvědčilo?

Hezky hravý rok 2023 přeje Mirka za Léčivé hraní

Léčivé hraní pro ty, kdo mají málo času „to studovat“

Dobrá zpráva: Připravujeme Léčivé hraní po kapkách. Za ty roky, co Léčivé hraní vysvětluji, jsem nashromáždila hodně dotazů z praxe: jaké konkrétní hry zkoušet nabídnout, jak si poradit s různými herními situacemi (např. dítě chce mocenskou hru, ale vy na to právě teď nemáte čas). Co dělat, čeho se vyvarovat.

Rozhodla jsem se udělat takové „Často pokládané otazky“ formou krátkých, pár minutových videjí. Otázka – odpověď.

Slibuji si od toho, že by to bylo užitečné pro rodiče, kteří nemají čas koukat na dlouhý videoseminář, nebo číst dlouhé texty.

Že si můžou nastavit vlastní rychlost postupu. Třeba si říct „každou středu a sobotu se kouknu na pětiminutové video“. A pak pár dnů uvažovat o tom, co tam bylo řečeno. Náš mozek funguje tak, že když se pravidelně vracíme k nějakému tématu, vyhodnotí to tak, že téma je důležité. Lépe si to zapamatuje a obrací k tomu pozornost. Dá se tedy čekat, že „Léčivé hraní po kapkách“ u vás způsobí, že častěji si vzpomenete, že chcete s dítětem hrát nějakou léčivou hru, nebo s ním přímo jít na herní rande, nebo prostě jen nějakou situaci obrátit do smíchu a „blbnutí“.

Mám hodně reakcí ve smyslu „Seminář byl skvělý, ale pak jsem na to zase úplně zapomněla, jako typicky na většinu seminářů“. Tak nové „videoodpovědi“ by mohly pomáhat i lidem, kteří už vědí, oč s Léčivým hraním jde.

Pokud vás to zajímá víc, můžete se podívat, jaké otázky zatím plánuji do Léčivé hraní po kapkách zpracovat: Léčivé hraní po kapkách – obsah.

K čemu je období vzdoru?

 

Věříte na „období vzdoru“? Většinou se to podává tak, že se to kryje s batolecím věkem, je to vývojová věc a matka to prostě musí vydržet. Můj názor

– vzdor přichází v jakémkoliv věku, pokud je dítěti „příliš těsný“ stávající způsob života. Je to jako by vyrostlo z oblečení, to ho najednou škrtí a ono ho ze sebe strhává. A přitom do teď bylo s touto mikinkou v pohodě, nebo ji dokonce mělo rádo!

– první vzdorování většina rodičů skutečně zažije u batolete. Sladké miminko získává představivost, najednou má jasnější cíle, chce konat ve světe podle sebe. Už se nenechá tak jednoduše přesměrovat odvedením pozornosti někam jinam

– jak moc je vzdor „drsný“, to záleží na několika faktorech: na vrozené povaze dítěte (jak moc si obecně stojí za svým „názorem“) a na tom, jak přirozené prostředí v rodině naplňuje jeho potřeby, například jak podobnou nebo odlišnou povahu a potřeby mají sourozenci, rodiče…

Co se dá se vzdorem dělat. Já obecně nejvíc věřím na prevenci. Součástí prevence je pro mě pokud možno rozumět tomu, co se děje. Umět rozpoznat, v čem je pro tohle konkrétní dítě aktuální životní způsob moc těsný, kde ho to škrtí. Co teď chce dělat jinak, volněji. V posledních letech mi k tomuto zkoumání výborně slouží Teorie typů jak ji podává Šárka Miková. Proto vás upozorňuji na dva nové její články: Období vzdoru a Různé typy – různá období vzdoru.

Poslouží vám jednak k zamyšlení „k čemu je to dobré, ten vzdor“ a druhak nabídnou několik rad, „jak na to“. Tak ať slouží.

 

Aletha Solter: Proč děti pláčou kvůli nepodstatným věcem

V roce 2015 jsme společně s různými matkami překládaly zajímavý text od Alethy Solter o pláči, kousek z něj je níže.

Mezitím v češtině vyšla celá její kniha (Slzy raného věku).

Proč se děti vztekají a pláčou kvůli nepodstatným věcem?

Délka a intenzita pláče a vzteku se často zdá neadekvátní vzhledem k situaci, která pláč vyvolala. Holčička pláče půl hodiny, protože nemůže najít obrázek, který namalovala. Nebo dítě pláče, protože jste mu k snídani naservírovali nesprávné cereálie. Tyto příklady nejsou spojené s žádným extrémním či ubližujícím jednáním ze strany dospělých, přesto děti stále pláčí, jako by jim šlo o život.

Pokračovat ve čtení „Aletha Solter: Proč děti pláčou kvůli nepodstatným věcem“

TŘI OBYČEJNÉ MOCENSKÉ HRY

1. Seděla jsem na návštěvě v domě s dětmi na schodech, když tu cítím, že mě ze zadu něco (někdo) ťuklo do hlavy. Rozhlédla jsem se: Uf, co to bylo? a hrála jsem zmatenost: Vždyť tu nikdo není, vůbec nechápu co mě to ťuklo??

Zabralo to okamžitě. Vája (5) se začal smát a hned mě ťukl znovu. Moje reakce byla dramatičtější – co co to? Co se to děje?? Vája se smál víc a hned „nenápadně“ ťukl znovu. „No toto??“ chytla jsem se rukama za hlavu. To už se přidal i Fója (3). Ťukali a dloubali, já jsem se jako by vztekala, kluci se řezali smíchy, hráli jsme to pár minut a pak si šli po svém. To je všechno. Ta nejjednodušší mocenská hra. Jejich maminka na to řekla „Ach jo, toto bych chtěla víc umět! Já často spíš prudím.“ Pokračovat ve čtení „TŘI OBYČEJNÉ MOCENSKÉ HRY“

MAMI, JSEM DÁREK! (Upřímná vděčnost)

Začalo to tak, že v návalu vánoc jsem synovi řekla „Můj nejhezčí dáreček jsi ty„. Dotklo se ho to zřejmě nějak, protože za chvíli přišel: Mami, řekni že jsem dárek! A tak jsme pár dní hráli tuto hru. Dáreček se rozhodl, kde bude uložený, já jsem ho překryla látkou a mluvila o tom, že, hele, tady je nějaká krabice, co je asi v ní?? No toto, je to náš Theo!!! To je krása, super dárek!

Vypozorovala jsem, že největší nadšení, smích a radost vzbudily ty případy, kdy jsem si opravdu dala na čas.

Pokračovat ve čtení „MAMI, JSEM DÁREK! (Upřímná vděčnost)“